Vstáváme ve čtyři hodiny ráno, protože máme o páté domluvený odvoz. Přijedou pro nás dvě motorky, vezmou si velké batohy dopředu a my si sedame s malými na zádech za ně. Za deset minut jsme u hlavní silnice, kde čekáme na bus.

Bus přijede asi s patnácti minutovym zpožděním. Už je plný, spousta lidí stojí, volná jsou poslední dvě místa pro nás. V autobuse jsme zase jediní dva cizinci. Přijel takový starý bus bez klimatizace, ale vzali jsme to s úsměvem, protože jsme očekávali, že zase budeme u rekonstruovaného mostu prestupovat.

Most byl ale behem našich tří dní válení u moře dostaven a tak se neprestupovalo. Dílky skládačky do sebe začaly zapadat. Lístek stál totiž jen 8 tisíc kyatu, tedy polovinu. Také jsem během rezervace nechápal, proč v jednom busu byly volné pouze prostřední sedačky a co to vlastně znamená, když bus je v konfiguraci 2+2 sedačky. V uličce se totiž rozmistily plastové stoličky, kde se mackali další cestující a další stáli u řidiče.

S postupujícím časem se stal z autobusu skleník, kde bylo k nevydrzeni. Ještě že neměl přední dveře a občas tudy fouklo. Ještě horší bylo, že bus každou chvíli stavěl a pristupovali další a další cestující, což cestu hrozně natahovalo.

Aby toho nebylo málo, tak tentokrát se nezvracelo na konci cesty, ale uz asi po čtvrt hodině v první větší zatáčce. Nejvíce mě zaujalo, jak se ty lidé z toho neponauci a pořád se něčím cpou. Během cesty byly také dvě zastávky na jídlo. Dobrá byla také pani na stolicce v uličce, když si rozbijela vajíčko na tvrdo o podperku Mirky.

Do Yangonu jsme dorazili o půl jedné a odtud jsme pokračovali na Inle Lake. Původní plán počítal s nočním lehatkovym vlakem, který odjíždí v 16 hodin a v Bagan u je ráno. V diskuzích jsou na něj smíšené názory od nejhorších zážitků v životě po ty ve skrze kladné. Spousta byla také těch, které mluvili o strasnem zážitku, ale s odstupem času to bylo super. Ta představa, že člověk kouká z lehátka vlaku na měnící se scenérii, stihne západ i východ slunce je super. Ale protože cestování je i o kompromisech, změnili jsme plán a místo Baganu dali nejdříve Inle Lake a to letecky. Nejbližší letiště je Heho, z kterého se musí taxíkem.

Na letiště jsme to z autobusového nádraží usmlouvali na 10000 kyatu  a letenka vyšla na 114 dolarů. Letadlo nám odletalo v 15:30, z velkého množství společnosti, které měli dost podobné ceny, jsme zvolili Air KBZ. Alespoň jsme podpořili soukromou společnost místo státních drah. Let trval hodinu a pět minut a letělo se turbovrtulovym letadlem ATR42. V letadle nás bylo tak 15. V ceně letenky bylo 20kg zavazadlo a snack - houska s nějakou pomazankou, dortík, čokoláda,  studené a teplé nápoje a před přistáním bonbon na cucani. Zkrátka to co bylo v Evropě zvykem na krátkých letech před deseti lety.

Po příletu do Heha si nás na imigracnim zaregistrovali. Mezi tím už nam někdo bral zavazadla, že nám je dá do taxi. Zkoušeli na nás cenu 40000 kyatu, což je hrozně moc. Usmlouvali jsme na 25000 kyatu, což je i tak moc, věděli jsme, že přiměřená cena je 15000. Ale bylo  vidět, že jsou všichni na této ceně domluvení a nikdo pod ní nepůjde. Navíc se krásně hlídali, když jsem smlouval s jedním, tak se okamžitě přidal i druhý. Pořád jen opakovali, jak je to hrozně daleko. Řešením bylo vyjít z letiště pěšky a chytnout taxika tam, ale nevěděli jsme, jak je to daleko, tak jsme to vzdali a cenu akceptovali.

Z letiště jsme jeli pomalu, asi aby nám dokázal, jak je cesta časově náročná. To mi vůbec nevadilo, člověk si aspoň prohlédl okolí. Před příjezdem do Nyaung Shwe nás zkasli ještě o 12500 kyatu za vstup do oblasti. Když jsme přijeli k hotelu, tak mě taxikář naštval, když mi dával vizitku, že až budeme odjíždět, že mu mám zavolat, že nás na letiště odveze za 15000. Najednou to daleko není.

Celkově jsem z Inle Lake zatím spíše zklamaný, na první dojem je to už jen komerce pro turisty. Uvidíme zítra.

Den jsem zakončil večeří, kdy jsem si dal krajove speciality - rybu na páře v banánovém listu s rýží a salát z lístků zeleného čaje. Musím přiznat, že mě ani jedno moc neoslovilo. V rybě byla spousta zázvoru, který mi moc neseděl, ale dalo se to sníst. Za to salát jsem po několika lzicich vzdal a to nedělám často. Neumím to popsat, mířila se tam chuť pálivé s hodne slanou, do toho tam něco krupalo, možná oříšky, kdo ví.