Dnes končíme pobyt u moře a presouvame se na pevninu a následně do Bangkoku odkud se vydáme domu.

Protože Mirku sužuje poslední dva dny nějaká anginka, tak rezignujeme na cenu a preferujeme nejrychlejší možný způsob přepravy a vybíráme speed boat, který je v Ranongu za 40 minut za 350 bathu. Pokud jsme nechtěli hned ráno, tak den dopředu byl první volný člun ve 12 hodin.

Na jedenáctou tedy objednávám taxi - dvě motorky. Balíme věci a vyrážíme do přístavu. Můj řidič má zase problém s mou krosnou, která během cesty troubí na klakson, ale po přeskládání už cesta probíhá v pohodě. Výjimkou je pár vymolu po cestě, kde tlumiče  nestačí a záda si užijí své. V přístavu jsme za 15-20 minut. Dáváme ještě před odjezdem shake a colu.

Ke člunu přicházíme za 10 minut 12 a už jsme poslední na koho se čeká. Poslední dva dny jsou docela velké vlny, což je patrné i v přístavu, kde to se člunem pěkně hází. Zbyly na nás už jen místa v předu, kde si užijeme každou vlnu, na mém  místě je to i se sprchou, když foukne vítr.

40 minut uteče rychle a vystupujeme v přístavu v Ranongu. Ten je docela daleko od města, tak bereme sdílené taxi směr market za 70 bathu za osobu. Odjíždíme sami. Sem asi moc turistů nejezdí, většina hned míří buď na letiště, autobusové nebo vlakové nádraží, vše je mimo město.

Město je hezké, má zajímavý ráz a je fakt zajímavé, že když přístavem projdou stovky cizinců denně, ve městě na žádného nenarazíte. Je to vidět i na složení obchodů, žádné desítky cestovek, ale místní obchůdky, restaurace, tržnice, zkrátka městečko s takovým hezkým asijským rázem.

Přijíždíme do hotelu Patch Ranong @ Town. Podle mapy to mělo být v centru, po příjezdu to vypadá na pěknou díru. Na štěstí tomu tak není, je jen zapadly v uličce a na hlavní třídu je to 50 metrů.

Na recepci slečna, co neumí téměř anglicky, rozhodně nerozumí ani slovo. To není dobrá vyhlídka na to co nás dnes čeká. Zajímavé je, že se nechyta ani na klíčová slova jako taxi, hospital a tak,to zvladali i v Barmě. Jen ze sebe nějak dostane, že od dvou tam bude někdo, kdo anglicky mluví.

Protože si Mirka Asii zamilovala natolik, že se rozhodla vyzkoušet i zdravotnictví na vlastní kůži,   návštěvu nemocnice odkladame po druhé hodině a doufáme, že vše půjde hladceji. K našemu překvapení je o půl třetí na recepci stejná pani jako když jsme přijeli. Objednat taxi je tak nadlidský výkon. Shodou okolností je na recepci nějaký pan, co mluví anglicky i thajsky a dělá mi překladatele a domlouvá nám taxika do nemocnice. Teda, co se tam přesně domluvilo je otázka, ale to až později. V každém případě pan je milý a ochotný.

Na to jak Mirka vypadala ráno hrozně, tak se jí s blížící návštěvou ulevuje a cítí se čím dál zdravěji. To je síla asijských nemocnic. Za pět minut přijíždí taxi, řidič nemluví anglicky ani trochu, tak to bude sranda. Nemocnice je asi dva kilometry od hotelu, tak jsme tam za chvíli. Je to státní zařízení, ale vypadá v pohodě. Jdu se vyrovnat s řidičem, ale gestem ukazuje, že s námi zůstane. No tím líp, nebudu muset shánět taxi na zpět.

Registrujeme se u okénka a dostáváme formulář, který vyplnujeme. Krom osobních údajů a adresy v Ranongu se popisují obtíže a místa, kde jsme se v posledním období vyskytovali. Po vyplnění se nás hned ujímá sestra, která se ujišťuje, ze které země, že to pocházíme, asi tu něco takového ještě neměli. Nakonec se spokojí s Evropou.

Mezi tím další sestra změří tlak, teplotu, zváží, změří a pošle nás na registraci. Tam po nějaké chvilce, kdy se Mirka rozkasle, dostane roušku, aby nás ostatní nenakazila a jdeme dokončit registraci. Probírají se problémy, užívané léky, alergie, operace atd. až skončíme u hleniku a menstruace. Život překladatele není žádný med, už jsem čekal jestli probereme i ranní stolici. Sestřičky z toho mají prcu, domluva je zajímavá, je to spíše o slovech než větách, ale holky se snaží a na to, že to asi nezazivaji každý den, tak to je z jejich strany super. Mezi námi, myslím, že cizinec v ceske nemocnici by asi dopadl s angličtinou výrazně hůř a to možná i v Praze a tady jsme v mestestecku s 25 tisíci obyvateli.

Po chvíli už nás volají do ordinace, nemůžu si pomoci, ale trochu asi predbihame. Doktorka příjemná, vyšetří, zeptá se na detaily, trošku mám pocit, že vše co se vyplnilo před tím se nějak k doktorce nedostalo a jedeme tedy celý příběh znovu. Nic vážného to není, předepisuje jen léky na léčbu symptomů a dává poukaz na vyšetření krve, kdyby teplota ještě zítra neklesla, že by to mohla být horečka dengue,která se v Thajsku občas vyskytuje. Tak raději doktorku upozorňuji, že jsme byli i v Myanmaru, což se jí v papírech očividně nedoneslo, kde se vyskytuje samozřejmě také a více.

U dalšího okénka dáváme recept, u dalšího platíme 73 bathu za léky a u posledního prebirame tři pytlíky s odsypanymi tabletami. Ještě overuji, jestli platíme něco za vyšetření, protože po nás nikdo nic nechtěl. Dozvídáme se, že dnes to je zdarma.

Celou dobu nás provází taxikář, který nás po vyšetření odveze také do hotelu. Když nás vysazuje před hotelem, ptám se ho, co jsme dlužní. Řidič říká s úsměvem, že to je ok, tak mi to přijde jako reakce z jiného světa, že byl pan takový hodný. Necháme mu tedy 100 bathu za ochotu.

Večer, když se vracím s večeří na hotelový pokoj se mě vyptava nová recepční, která umí anglicky, co a jak bylo a také mimochodem prohodí, že asi bude potřeba zaplatit toho taxika 200 bathu. Zůstává to ale takové otevřené, tak kdo ví, jak to celé bylo, je a bude.

V každém případě využívám recepční a objednávám taxi na letiste na sobotu ráno, kdy letíme do Bangkoku.