Myanmar (Barma) 2016

Tak se přiblížil poslední den pobytu a zítra ráno již letíme do Singapuru a domů. Na poslední den tak máme v Bangkoku spoustu plánu, od dobrého jídla na rozloučenou, nakoupení ještě nějakých suvenýrů a dárků po nějaké památky, návštěvu Chinatown a projížďku po řece, která je na Bangkoku fajn a neomrzí.

Ráno nás ale probouzí prudký déšť, poprvé za celou dobu, a je jasné, že plán budeme hodně redukovat. Na hotelu dáváme v klidu snídani, jednoznačně nejhorší na celém pobytu v Asii, no prostě odpovídalo to stavu hotelu, ale rozhodně ne ceně, kterou si hotel účtoval. Přes den zjišťujeme, že hotel je útočištěm čínských turistů, kteří využívají zdejších nabídek v restauraci - All you can eat, tedy zaplať a sněz, co můžeš. Číňani jsou jako všude hrozně hluční a vůbec takový svý. Vždy když je potkám, dost mě to znovu a znovu odrazuje od návštěvy Číny.

Během dopoledne ustal déšť, tak vyrážíme do města. Je stále zataženo, tak doufáme, že něco zvládneme za sucha. Vyrážíme k přístavu na řece Menam Chao Phraya, který asi je kilometr od hotelu, a plánujeme využít městkou říční dopravu a prohlédnout si historické centrum z řeky. Pokud se nevyužije turistických člunů, ale klasických lokálních, vyjde tahle záležitost na 20 - 35 bahtů. Než k přístavu dojdeme, spustí se zase déšť, tak plavbu vzdáváme, nemá v tomhle počasí moc smysl a vracíme se na hotel.

Na večer se počasí zase umoudří, mraky se už roztrhají, tak vyrážíme do města. Jdeme na Khao San Road, která je o proti včerejšku poloprázdná. Dáváme večeři - krevety s pečeným kokosem, kalamáry v těstíčku a já ještě polévku Tom Kha Kai, abych si spravil chuť po Ko Changu, kde byla přeci jen slabší. A tady byla výborná.

Po cestě domu nakupujeme poslední dárečky a ještě zavítáme na noční trh do Čínské čtvrti. Ten je ale dneska nějaký poloprázdný a nic zajímavého tam nemají, tak ho brzy opouštíme.

Tak v seznamu nejpredrazenejsich věci pro turisty máme po taxíku v Inle Lake nové vedení a je jím autobus na letiste v Ranongu. Obecně cokoliv je spojené s letištěm, je drahé.

Den dopředu jsme na hotelu domluvili odvoz na letiste dokud byla na recepci anglicky mluvící recepční. Obecně taxi je v Ranongu problém, tak máme domluvený autobus. Za 23 km nás to bude stát 200 bathu na osobu, což je děsivé. Třeba v Bangkoku na tuhle vzdálenost seženete celé taxi za polovinu ceny, tedy 200 bathu, bus by stál tak 50 bathu na osobu. No hold jiný kraj, jiný mrav. Turistů je v busu spousta, řekl bych všichni na tom letu, takže neoskubali jen nás. Jen by mě zajímalo, jak se na letiste dostali místní.

Bus nás má vyzvednout v 6:20, nakonec dorazí o deset minut dříve, ale uz jsme připraveni. Stavíme už jen v jednom hotelu a uhanime na letiste,kde jsme něco po sedmé. Do odletu tak máme něco přes čtyřicet minut.

Letiště je malinké, však denně přijímá jen dva lety z Bangkoku. Zato bezpečnost berou vážně. Trochu jsme se v Barmě namlsali, že nám vždy dovolili si ponechat malou vodu, tady obě půl litrovky odevzdávame a budeme sušit hubu.

Letíme se společností NOK air turbovrtulovym letadlem Q4000. Letadlem jsem letěl poprvé, ale během bezpečnostních instrukcí mě zaujalo, že nemá nafukovací vesty a že si máme v případě nehody vzít jako plovák spodek sedačky. V ceně letenky je 15kg zavazadlo a malý snack s vodickou, prostě bída. V Bangkoku pristavame za hodinu dvacet.

Taxíkem vyrážíme na hotel, vybrali jsme Royal hotel, ač to zní honosne a možná i někdy bylo, tak hotel má to nejlepší už několik desítek let za sebou. Obrovskou výhodou je ale poloha v historickém centru vedle Sanam Luang a kousek od Khao San Road. Památky jsou tak na dosah, hotel leží mězi pamatnikem demokracii a Grand Palace, je to kousek od přístavu a kousek do Chinatown, tedy kousek ke všemu, co člověk v Bangkoku potřebuje.

Po obědě vyrážíme na Democracy Monument a oběd v Khao San road. Ta je přes den mrtvá, tak se určitě vrátíme večer. Odpoledne pak jdeme ke Grand Palace. Po cestě v Sanam Luang parku s překvapením zjišťujeme, že se tu koná půl maraton kolem parku, paláce a řeky a okolí je tedy částečně uzavřené. Nevadí, mrkneme chvíli na něj, docela hezká atmosféra běžců mezi nasvicenymi památkami. A jedna perlička z běhu. Z Palace, který je sídlem panovníků, odjížděl v době behu nějaký konvoj za doprovodu policejních aut a motorek a tak policisté běh na minutu a půl zastavili a po odjeti kolony se zase pokračovalo.

Večer pak jdeme na Khao San road, kde už to žije. Po standardní večeři dáváme jako dezertik červy se sojovou omáčkou.

Dnes končíme pobyt u moře a presouvame se na pevninu a následně do Bangkoku odkud se vydáme domu.

Protože Mirku sužuje poslední dva dny nějaká anginka, tak rezignujeme na cenu a preferujeme nejrychlejší možný způsob přepravy a vybíráme speed boat, který je v Ranongu za 40 minut za 350 bathu. Pokud jsme nechtěli hned ráno, tak den dopředu byl první volný člun ve 12 hodin.

Na jedenáctou tedy objednávám taxi - dvě motorky. Balíme věci a vyrážíme do přístavu. Můj řidič má zase problém s mou krosnou, která během cesty troubí na klakson, ale po přeskládání už cesta probíhá v pohodě. Výjimkou je pár vymolu po cestě, kde tlumiče nestačí a záda si užijí své. V přístavu jsme za 15-20 minut. Dáváme ještě před odjezdem shake a colu.

Ke člunu přicházíme za 10 minut 12 a už jsme poslední na koho se čeká. Poslední dva dny jsou docela velké vlny, což je patrné i v přístavu, kde to se člunem pěkně hází. Zbyly na nás už jen místa v předu, kde si užijeme každou vlnu, na mém místě je to i se sprchou, když foukne vítr.

40 minut uteče rychle a vystupujeme v přístavu v Ranongu. Ten je docela daleko od města, tak bereme sdílené taxi směr market za 70 bathu za osobu. Odjíždíme sami. Sem asi moc turistů nejezdí, většina hned míří buď na letiště, autobusové nebo vlakové nádraží, vše je mimo město.

Město je hezké, má zajímavý ráz a je fakt zajímavé, že když přístavem projdou stovky cizinců denně, ve městě na žádného nenarazíte. Je to vidět i na složení obchodů, žádné desítky cestovek, ale místní obchůdky, restaurace, tržnice, zkrátka městečko s takovým hezkým asijským rázem.

Přijíždíme do hotelu Patch Ranong @ Town. Podle mapy to mělo být v centru, po příjezdu to vypadá na pěknou díru. Na štěstí tomu tak není, je jen zapadly v uličce a na hlavní třídu je to 50 metrů.

Na recepci slečna, co neumí téměř anglicky, rozhodně nerozumí ani slovo. To není dobrá vyhlídka na to co nás dnes čeká. Zajímavé je, že se nechyta ani na klíčová slova jako taxi, hospital a tak,to zvladali i v Barmě. Jen ze sebe nějak dostane, že od dvou tam bude někdo, kdo anglicky mluví.

Protože si Mirka Asii zamilovala natolik, že se rozhodla vyzkoušet i zdravotnictví na vlastní kůži, návštěvu nemocnice odkladame po druhé hodině a doufáme, že vše půjde hladceji. K našemu překvapení je o půl třetí na recepci stejná pani jako když jsme přijeli. Objednat taxi je tak nadlidský výkon. Shodou okolností je na recepci nějaký pan, co mluví anglicky i thajsky a dělá mi překladatele a domlouvá nám taxika do nemocnice. Teda, co se tam přesně domluvilo je otázka, ale to až později. V každém případě pan je milý a ochotný.

Na to jak Mirka vypadala ráno hrozně, tak se jí s blížící návštěvou ulevuje a cítí se čím dál zdravěji. To je síla asijských nemocnic. Za pět minut přijíždí taxi, řidič nemluví anglicky ani trochu, tak to bude sranda. Nemocnice je asi dva kilometry od hotelu, tak jsme tam za chvíli. Je to státní zařízení, ale vypadá v pohodě. Jdu se vyrovnat s řidičem, ale gestem ukazuje, že s námi zůstane. No tím líp, nebudu muset shánět taxi na zpět.

Registrujeme se u okénka a dostáváme formulář, který vyplnujeme. Krom osobních údajů a adresy v Ranongu se popisují obtíže a místa, kde jsme se v posledním období vyskytovali. Po vyplnění se nás hned ujímá sestra, která se ujišťuje, ze které země, že to pocházíme, asi tu něco takového ještě neměli. Nakonec se spokojí s Evropou.

Mezi tím další sestra změří tlak, teplotu, zváží, změří a pošle nás na registraci. Tam po nějaké chvilce, kdy se Mirka rozkasle, dostane roušku, aby nás ostatní nenakazila a jdeme dokončit registraci. Probírají se problémy, užívané léky, alergie, operace atd. až skončíme u hleniku a menstruace. Život překladatele není žádný med, už jsem čekal jestli probereme i ranní stolici. Sestřičky z toho mají prcu, domluva je zajímavá, je to spíše o slovech než větách, ale holky se snaží a na to, že to asi nezazivaji každý den, tak to je z jejich strany super. Mezi námi, myslím, že cizinec v ceske nemocnici by asi dopadl s angličtinou výrazně hůř a to možná i v Praze a tady jsme v mestestecku s 25 tisíci obyvateli.

Po chvíli už nás volají do ordinace, nemůžu si pomoci, ale trochu asi predbihame. Doktorka příjemná, vyšetří, zeptá se na detaily, trošku mám pocit, že vše co se vyplnilo před tím se nějak k doktorce nedostalo a jedeme tedy celý příběh znovu. Nic vážného to není, předepisuje jen léky na léčbu symptomů a dává poukaz na vyšetření krve, kdyby teplota ještě zítra neklesla, že by to mohla být horečka dengue,která se v Thajsku občas vyskytuje. Tak raději doktorku upozorňuji, že jsme byli i v Myanmaru, což se jí v papírech očividně nedoneslo, kde se vyskytuje samozřejmě také a více.

U dalšího okénka dáváme recept, u dalšího platíme 73 bathu za léky a u posledního prebirame tři pytlíky s odsypanymi tabletami. Ještě overuji, jestli platíme něco za vyšetření, protože po nás nikdo nic nechtěl. Dozvídáme se, že dnes to je zdarma.

Celou dobu nás provází taxikář, který nás po vyšetření odveze také do hotelu. Když nás vysazuje před hotelem, ptám se ho, co jsme dlužní. Řidič říká s úsměvem, že to je ok, tak mi to přijde jako reakce z jiného světa, že byl pan takový hodný. Necháme mu tedy 100 bathu za ochotu.

Večer, když se vracím s večeří na hotelový pokoj se mě vyptava nová recepční, která umí anglicky, co a jak bylo a také mimochodem prohodí, že asi bude potřeba zaplatit toho taxika 200 bathu. Zůstává to ale takové otevřené, tak kdo ví, jak to celé bylo, je a bude.

V každém případě využívám recepční a objednávám taxi na letiste na sobotu ráno, kdy letíme do Bangkoku.

Nadešel čas stěhování na Ko Phayam. Vůbec se mi nechce, v bungalovu přímo na pláži mi nic nechybí. Máme několik dní dopředu domluvený člun na 11:30 ale jen tak per huba, tak doufáme, že odjedeme. Chceme jet přímo na Ko Phayam a ne přes Ranong.

O deváté jdeme zaplatit účty z restaurace a lístky na člun. Majitel si překvapivě pamatoval, že chceme na Ko Phayam, ale místo rezervoval až před námi. Trajekt v 11:30 nejede, protože je člun rozbitý, tolik alespoň oficiální verze. Nebo nebylo už místo, ale tohle slovo v Asii asi ani neznají,vždy když vypadá, že už je plno, pár dalších se ještě vejde.

Další člun jede v 13:30, s tím, že do pristavu nás odveze před jednou, má na ten čas k dispozici jen jednu motorku a bude muset jet dvakrát. Člun (speed boat) stojí 350 bathu + 100 bathu za odvoz do přístavu.

V jednu hodinu pro nás přijíždějí dvě motorky. Jedna z nich je značně opotrebovana, tak si ji beru já. Řidič byl starší pán, co neuměl ani slovo anglicky. Krosna na něj byla hrozně těžká, tak s ní na riditkach strašně bojoval. První úsek se jel v písku, což řidič krajně nezvladal, motorka mu chcipala a na písku podklouzavala. No, část jsem šel nakonec pěšky s batohy a řidič s motorkou se zatím z toho vyhrabal. Terén to zas tak těžký nebyl, druhá motorka to projela jako nic.

Zbytek cesty, asi 4 km, byl už v pohodě, docela vlnitý terén, cestu do kopce střídalo prudké klesání a znovu a znovu, ale to uz nás po včerejším výletě neprekvapovalo. Zajímavé bylo ještě mijeni s protijedoucim autem, místní panelová silnice je široká tak tak na to auto, tak jsme sjeli s motorkou z cesty do kaucukove plantáže a nemohli jsme vyjet zpět na cestu. Už jsem byl na to připraven, tak jsem vyložil, řidič dostal motorku na panelovku a pokračovali jsme. V přístavu jsme byli za dvacet minut.

Člun měl 40 minut zpoždění, hodně plný byl už z Ranongu, na Ko Changu jsme nastupovali, spise skákali, na člun my a jeden mistnak. Za 30 minut jsme už pristavali v přístavu na Ko Phayam. Sice byl člun rychlý, ale ty staré Long taily mají něco do sebe. Ta atmosféra na moři je úplně jiná.

Ko Phayam je druhý největší andamansky ostrov, právě po Ko Changu a je považován za jeden z nejhezčích a neobjevených z Thajska. Hmm, asi by to platilo, kdyby člověk nepřijel z dle mého soudu ještě z hezciho a méně objeveneho Ko Changu. Ale na to, že je Ko Phayam proflaklejsi než Ko Chang a míří sem mnohonásobně více turistů, na plážích to není moc znát a pořád si tam připadáte celkem sami a v Phuketu by nám záviděli.

Ubytování máme na pláži Ao Yai (Long Beach) v JJ Beach. Bereme si moto taxi, stejně jako na Ko Changu ani zde nejezdí auta a za 70 bathu, což je fixní cena, se dostáváme do resortu. Poprvé vidím, že taxikaří na motorce žena.

Ostrov je o poznání na ubytování dražší, navíc na pláž to kus máme a výhled nulový, tak vzpomínáme na nádherný Ko Chang.

Zatímco na Ko Changu stekaly ještěrky, tady řvou, ale opravdu řvou cikady. A výhodou je, že tu je celý den elektřina. Přes den solární, v noci na generátor, sem tam s výpadky, ale to je fuk.

AIS operátor se na Ko Phayamu neosvedcil. Má tu mizerné, spise žádné pokrytí. Mistnaci používají TrueMove, který je na tom lépe.

Teploty v Barmě činí poznávání náročným, předpověď počasí neslibujeme žádnou změnu, spise mají teploty ještě růst a tak jsme se dohodli, že zbytek dovolené strávíme u moře, kde to bude snesitelnejsi. Barma stále omezuje pobyt cizinců na ostrovech v Andamanskem moři, kde se nesmí přespavat a tak volíme plán se přemístit do Thajska.

Aby to bylo tématické, vybrali jsme ostrovy Ko Chang a Ko Phayam, které jsou v Andamanskem moři u hranic s Barmou, ale Thajské.

Cestu volíme přes Bangkok, protože vyjde o poznání rychleji a i levněji. Objednáváme letenku u Air Asia za 116 USD se zavazadlem na let z Mandalay do Bangkoku- Don Muang. Taxi si objednavame na desátou za 12000 kyatu, na letišti jsme asi za hodinu. Letiště má být nejmodernější v zemi, ale protože ho predimenzovali, je jeho část zavřená, takze působí takovým regionálním dojmem. Ono těch mezinárodních letů tam ani moc nebude.

Nám to letí ve 12:50, tak máme dost času. V letištní hale měníme zbylé kyaty za thajské bathy, což se ukázalo jako dobrá volba, další směnárna už tu není a kyaty jsou mimo Barmu nesmenitelne.

Odbavime se a čekáme zda budeme platit odletovou taxu 10 USD. Je v tom docela zmatek, v některých letenkach už je zahrnuta, v jiných ne. Air Asia již nic nechce.

Vyplníme odletovou kartu, projdeme imigračním a je to. Ještě mě zaujal stánek, kde se platí poplatek za každý den překročení platnosti víza. Prostě v téhle zemi není nic problém, když si za to zaplatíte.

Za necelé dvě hodiny pristavame v Bangkoku. Protože nemáme lístky na bus, pospichame na autobusové nádraží. Bereme si taxika na Southern Bus Terminal (Sai Tai Mai). V prvním taxíku nejsme úspěšní, za prvé mizerná domluva, nejsem si jist, že řidič pochopil, kam chceme a za druhé nechce jet s taxa metrem. Nabízí nám cenu 600 bathu + mítné, což je hrozně moc. Počítal jsem kolem 260 bathu. Nakonec bereme taxika přes letištní překážku. Na autobusaku platíme 300 bathu na taxametru + 50 bathu letištní příplatek + 70 a 50 bathu mito. Na nádraží jsme za hodinku a hledáme nějaký vip bus do Ranongu. První společnost již má vyprodáno, naštěstí u druhé jsme již úspěšní. Platíme 647 bathu za vip bus v konfiguraci 24 sedaček (1+2 v řadě) s odjezdem v 20 hodin. Zbývající čas využíváme k jídlu, já ještě sháním místní Sim kartu na internet.

Se simkou to není tak jednoduché jako v Barmě, kde stačili peníze a za pár minut bylo hotovo. Tady je potřeba nejprve za 50 bathu koupit Sim kartu, což byl docela problém, stánek operátora nebyl a ve smíšených stáncích měli vyprodáno. Nakonec jsem sehnal Sim kartu operátora AIS. Sim se registruje na pas. Poté bylo potřeba dobít peníze (top up money) 250 bathu v obchodě SevenEleven a tyto kupóny vložit na telefonní číslo a aktivovat predplaceny balíček - 1GB na měsíc. Tohle byla trošku magie, naštěstí mi s tím pomohla prodavačka,povedlo se ale až na nekolikaty pokus. Bylo potřeba měnit i nastavení operátora v telefonu, jeho brány atd. V každém případě to bylo celé na několik desítek minut, že jsme měli nakonec co dělat, abychom stihli bus.

Cesta za občasného klimbani docela utekla. Na cestu jsme dostali deku a něco k jídlu - koblizek, oříšky, džus a vodu. Začátek cesty je poklidný po dálnici, v polovině se to láme, kdy se přiblížíme k barmskym hranicím, podle kterých jedeme až do Ranongu, který je vlastně hraničním přejezdem do Barmy. Kvalita silnic se prudce zhoršila, byly hodně klikate a vypadalo to, že je stavěli Barmanci - hrboly, díry, prostě to co jsme znali z cesty do Chaungtha.

Do Ranongu jsme měli přijet ve čtyři ráno, nakonec přijíždíme o hodinu a čtvrt později, což nevadí, protože nám první trajekt na Ko Chang jede až o půl desáté. Z autobusového nádraží se musí ještě do pristavu sdilenym taxikem za 50 bathu.

Samotný trajekt pak stojí 200 bathu a jede se takovým starým Long tailem. Cesta trvá skoro 2 hodiny, na Ko Changu je několik zastávek, kde se vykládají turisti i zásoby. Nejvíce zaujme vykládání velkých kvádrů ledu.

Zůstáváme v lodi skoro poslední, když nás vykazují u našeho resortu Cashew resort. Jsou to takové jednoduché bungalovy na pláži, kde skrz zdi vidíte ven, pouze studená voda a proud jen večer. Největším problémem se ukazuje sdílení bungalovů se zdejší faunou a obrovský pavouk odpocivajici v koupelně na stropě.

A je tu opět přesun, tentokráte do Mandalay. Za 9000 kyatu jsme si koupili lístek na minibus,který odjíždí v poledne. O jedenácté nás na hotelu vyzvedava pick-up, hazime batohy a sebe na korbu a vyrážíme. Po cestě do Nyang-U, kde na nás čeká minibus, děláme několik zastávek a sbíráme další cestující v Novém Baganu.

Před polednem přijíždíme do Nyang-U, kde presedame na minibus. Řidič trochu zápasí se zavazadli, kterých se na malý minibus sešla spousta, ale nenechá se zaskočit a vyplní jimi kdejakou skulinu uvnitř v uličce. Odjíždíme a klasicky stavíme po cestě a pribirame další cestující. Nejen do Mandalaye ale třeba i z jedné vesnice do druhé. Zase se používají prostřední sedadla a jede se i na stojaka.

Cestování busem nám nepřeje a asi po půl hodině přestává fungovat klimatizace. Pro řidiče žádný problém, vyhází všechna zavazadla a pustí se do opravy. Vymění prasklý řemen, pohledá pojistku a vymění. Naskladaji se zavazadla a pokračuje se. Oprava se částečně zdarila, z klimatizace fouká vzduch, ale bohužel jen teplý. Tak zbylou část cestujeme s otevřenými dveřmi a pečeme se.

V polovině cesty zajizdime do nějakého depa a měníme minibus. Příjemná zmena mít zase klimatizaci, navíc dostáváme vodu. Po cestě pokračuje přibírání a vystupování lidí. Silnice je hodně podobná té do Chaungtha, tedy mizerná. Akorát posledních 55 km je po dálnici, co vede od Yangonu. Ta připomíná nezrekonstruovanou dálnici D1.

Na začátku dálnice přistupuje paní s pěti dětmi a s malou holčičkou si sedá vedle mě. Holčičku jsem natolik zaujal, že do mě po zbytek cesty kope, stoucha, tahá mi za tričko a ohrabava mě. Holt na mě letí všechny věkové kategorie.

Kolem páté přijíždíme do Mandalay a začíná rozvazeni po městě. Vybrali jsme hotel Royal Pearl, který řidič nezná. Tak se dohadujeme, což s jejich angličtinou omezenou na několik slov, je náročné, nakonec hotel ukazuji na mobilu na mapě. Řidič je šikula a po chvíli nás vyhazuje na hotelu.

V hotelu náš objednaný pokoj není volný, protože se neodubytoval předchozí host a tak dostáváme lepší s výhledem na město.