Myanmar (Barma) 2016

V Nyaung Shwe bydlíme v Inle Inn. Je to na hlavní ulici, ale na druhé straně než se jde k Inle Lake. Ale není to nijak daleko, čtvrt hodiny chůze. Hlavní ulice je večer rušná, což je slyšet i na hotelu, ale v noci nás to už nebudilo. Dokonce jsme ráno zaspali snídani, co je v ceně. Ale personál je milý, tak nám ji ještě udělal.

Po snídani vyrážíme hlavní ulicí, že omrkneme nabídku. V průvodci se dozvídáme, že se ceny dost liší a tour po jezeře může vyjít při rezervaci přes hotel nebo cestovku, kterých jsou tu desítky, až na 100 USD na osobu, což je šílené. Kousek od kanálu k jezeru potkáváme nahanece a dostavame cenu 20000 kyatu za člun (long-tail) na zbytek dne, což je pět hodin. Docela nepoměr, když 40 minutová cesta z letiště stojí víc.

Vyjizdime po kanálu směr Inle Lake. Míjíme první rybáře, ti mě trošku vyděsí, protože je vidět, že jsou připraveni pozovat pro turisty za peníze. Brzy přišli na to, že se dá vydělávat i jinak než rybolovem. Průvodce je na štěstí míjí bez povšimnutí, za což jsem rád, neboť jich jsou na jezeře desítky opravdu při práci. To byla taková menší kanka na tomto výletu, ale jinak super.

Rybáři mají zvláštní techniku lovu. Do vody spustí kornoutovite sítě a do ní začnou píchat tyčí. Předpokládám, že cílem je ryby uvnitř kornoutu vyplasit, aby se v panice zamotaly do sítě. Ale kdo ví. Další zvláštností je, že stojí na jedné noze a padluji nohou. Chtěli tak ulevit pažím při předjíždění dlouhých vzdáleností na jezeře. Na délku má 22 km a na šířku 11 km. Ale i sem se dostávají motory, tak spousta jich už nepadluje.

Jezero je samo o sobě pěkné, obklopené horami, je ve výšce 900 metrů nad mořem, tak je tu o něco přívětivější počasí než na jihu, hlavně noci jsou chladnější, kolem 20 stupňů. Hladina je porostla rostlinami, ale přitom je voda čistá. Výška hladiny kolísá podle ročního období a jezero se prý nedá obejít.

Po přejetí obrovské plochy míříme více ke břehu, kde stojí celé vesnice na kulech a mezi domy se projíždí po kanálech. Sem tam kanál protne mostik. Kolem obydlí se tvoří zelené ostrůvky, které jsou také využívány.

Celá oblast Inle Lake je rezervací, takový skanzen. V oblasti je spousta manufaktur, dílen, restaurací a hotelů a všichni se snaží si ukousnout svůj díl z peněz, co přináší cestovní ruch.

První zastávku máme v dílně zpracovavajici stříbro. Jedná se o rodinný podnik a průvodkyně nám popisuje jak se stříbro získává, zpracovává a využívá. Samozřejmě nic není zadarmo a tak se jdeme ve druhé části podívat do obchůdku s jejich produkty. Ale nikdo nás nenutí k jejich nákupu, vše probíhá v příjemné atmosféře. V tomto duchu probíhají i další návštěvy.

Viděli jsme Padaungi, které tkaly. Padaungove to je kmen ze statu Kayen, kde ženy si protahuji krky vkládáním obruci. Dále vidíme výrobu slunečníků.

Dáváme pauzicku na oběd, hladový je především nás průvodce. Ale restaurace na kulech, kde jednotlivé stoly mají vlastní oddíly a jsou popropojovane lavkami, má něco do sebe.

V Inle Lake navštívíme také místní pagodu, která sem svou mohutnosti mezi dřevěné stavby na kulech nezapadá. Zajimave je, že ji zvednuta hladina asi neohrožuje.

Navštěvujeme manufakturu na zpracování vlákna z lotosu, kde místní z něj tkají různé produkty od šál až po roucha mnichů. Údajně je to jediné místo, kde se lotos takhle zpracovává. Dokonce prý vybírají růžový, protože je nejpevnejsi a také ze lepší je to v období dešťů, kdy je hladina výše a stonky jsou delší.

Pak nás čeká ještě dílna na výrobu lodi a balirna tabáku. Poslední prezentace byla opravdu zajímavá, dělala ji malá holčička, taková rozevlata, nebylo ji vůbec rozumět a vypadala, jak když ty cigára testuje.

Vracíme se zpět do Nyaung Shwe a cestou stavíme u Floating Garden, což jsou plovoucí zahrady. Jsou to na bambusech vybudované samozavlazovaci záhony, mezi kterými se jezdí na lodkach. Primárně se tam pěstují rajčata pro celý Myanmar. Momentálně jsme viděli jen malé rostlinky, nedávno vysazene.

Celkově to byl moc vydařený výlet.

Vstáváme ve čtyři hodiny ráno, protože máme o páté domluvený odvoz. Přijedou pro nás dvě motorky, vezmou si velké batohy dopředu a my si sedame s malými na zádech za ně. Za deset minut jsme u hlavní silnice, kde čekáme na bus.

Bus přijede asi s patnácti minutovym zpožděním. Už je plný, spousta lidí stojí, volná jsou poslední dvě místa pro nás. V autobuse jsme zase jediní dva cizinci. Přijel takový starý bus bez klimatizace, ale vzali jsme to s úsměvem, protože jsme očekávali, že zase budeme u rekonstruovaného mostu prestupovat.

Most byl ale behem našich tří dní válení u moře dostaven a tak se neprestupovalo. Dílky skládačky do sebe začaly zapadat. Lístek stál totiž jen 8 tisíc kyatu, tedy polovinu. Také jsem během rezervace nechápal, proč v jednom busu byly volné pouze prostřední sedačky a co to vlastně znamená, když bus je v konfiguraci 2+2 sedačky. V uličce se totiž rozmistily plastové stoličky, kde se mackali další cestující a další stáli u řidiče.

S postupujícím časem se stal z autobusu skleník, kde bylo k nevydrzeni. Ještě že neměl přední dveře a občas tudy fouklo. Ještě horší bylo, že bus každou chvíli stavěl a pristupovali další a další cestující, což cestu hrozně natahovalo.

Aby toho nebylo málo, tak tentokrát se nezvracelo na konci cesty, ale uz asi po čtvrt hodině v první větší zatáčce. Nejvíce mě zaujalo, jak se ty lidé z toho neponauci a pořád se něčím cpou. Během cesty byly také dvě zastávky na jídlo. Dobrá byla také pani na stolicce v uličce, když si rozbijela vajíčko na tvrdo o podperku Mirky.

Do Yangonu jsme dorazili o půl jedné a odtud jsme pokračovali na Inle Lake. Původní plán počítal s nočním lehatkovym vlakem, který odjíždí v 16 hodin a v Bagan u je ráno. V diskuzích jsou na něj smíšené názory od nejhorších zážitků v životě po ty ve skrze kladné. Spousta byla také těch, které mluvili o strasnem zážitku, ale s odstupem času to bylo super. Ta představa, že člověk kouká z lehátka vlaku na měnící se scenérii, stihne západ i východ slunce je super. Ale protože cestování je i o kompromisech, změnili jsme plán a místo Baganu dali nejdříve Inle Lake a to letecky. Nejbližší letiště je Heho, z kterého se musí taxíkem.

Na letiště jsme to z autobusového nádraží usmlouvali na 10000 kyatu  a letenka vyšla na 114 dolarů. Letadlo nám odletalo v 15:30, z velkého množství společnosti, které měli dost podobné ceny, jsme zvolili Air KBZ. Alespoň jsme podpořili soukromou společnost místo státních drah. Let trval hodinu a pět minut a letělo se turbovrtulovym letadlem ATR42. V letadle nás bylo tak 15. V ceně letenky bylo 20kg zavazadlo a snack - houska s nějakou pomazankou, dortík, čokoláda,  studené a teplé nápoje a před přistáním bonbon na cucani. Zkrátka to co bylo v Evropě zvykem na krátkých letech před deseti lety.

Po příletu do Heha si nás na imigracnim zaregistrovali. Mezi tím už nam někdo bral zavazadla, že nám je dá do taxi. Zkoušeli na nás cenu 40000 kyatu, což je hrozně moc. Usmlouvali jsme na 25000 kyatu, což je i tak moc, věděli jsme, že přiměřená cena je 15000. Ale bylo  vidět, že jsou všichni na této ceně domluvení a nikdo pod ní nepůjde. Navíc se krásně hlídali, když jsem smlouval s jedním, tak se okamžitě přidal i druhý. Pořád jen opakovali, jak je to hrozně daleko. Řešením bylo vyjít z letiště pěšky a chytnout taxika tam, ale nevěděli jsme, jak je to daleko, tak jsme to vzdali a cenu akceptovali.

Z letiště jsme jeli pomalu, asi aby nám dokázal, jak je cesta časově náročná. To mi vůbec nevadilo, člověk si aspoň prohlédl okolí. Před příjezdem do Nyaung Shwe nás zkasli ještě o 12500 kyatu za vstup do oblasti. Když jsme přijeli k hotelu, tak mě taxikář naštval, když mi dával vizitku, že až budeme odjíždět, že mu mám zavolat, že nás na letiště odveze za 15000. Najednou to daleko není.

Celkově jsem z Inle Lake zatím spíše zklamaný, na první dojem je to už jen komerce pro turisty. Uvidíme zítra.

Den jsem zakončil večeří, kdy jsem si dal krajove speciality - rybu na páře v banánovém listu s rýží a salát z lístků zeleného čaje. Musím přiznat, že mě ani jedno moc neoslovilo. V rybě byla spousta zázvoru, který mi moc neseděl, ale dalo se to sníst. Za to salát jsem po několika lzicich vzdal a to nedělám často. Neumím to popsat, mířila se tam chuť pálivé s hodne slanou, do toho tam něco krupalo, možná oříšky, kdo ví.